čtvrtek 22. ledna 2015

this is the time of my life

triko, svetr, kalhoty - H&M

Nedávno se mě moji kamarádi ptali, v jakém věku jsem byla nejspokojenější. Osmnáct, patnáct nebo snad třináct let? Jo na gymplu, to mě ještě místo kluků zajímalo házení houby po učitelce a srandičky po škole s nejlepší kamarádkou. Bylo to super, ale i tak si myslím, že nejlepší věk prožívám právě teď.
Dvacet dvojka totiž nejenom hezky vypadá, ale taky pro mě doopravdy něco znamená.

Když mi bylo sedm, seděla jsem přilepená k teleivizi a sledovala denně dvě až tři kolumbijské telenovely.
V patnácti mi první kluk zlomil srdce a naučil mě mít v lásce filmy od Quentina Tarantina.
V šestnácti jsem třikrát denně svačila chleba s nutellou a nepila žádný alkohol.
V osmnácti jsem pro změnu nejedla nic, abych se mohla stát modelkou a odletět do New Yorku vydělat svůj první milion.
Všechny tyhle roky jsou pryč, ale opakovat už bych je zrovna nemusela.

Ve dvaadvaceti zažívám každý den něco jiného a všechno je to tak, jak má být. Můžu se svobodně rozhodovat, oblíkat a jíst si co chci, bavit se s kým chci, pouštět si hudbu nahlas a i když občas dělám chyby, vlastně se cítím docela dobrodružně. Možná bych si těch dvacet dva svíček na dortu chtěla nechat už napořád. Ale spíš budu za rok tvrdit, že dvacet TŘI je vlastně ten úúúplně nejkrásnější životní čas. Kdo ví.


kabelka - Urban Outfitters, boty - Clarks


My friends asked me the other day: "What age was the best for you?" I was about to say: Oh, it was thirteen, since I did not care about the boys and had a lot of fun with my best friend driving our teachers mad. But actually... the best time I am living right now.

As seven year old, I would watch TV all day.
In fifteen years, first boy broke my heart and told me why to watch movies by Quentin Tarantino.
Sixteen year old, I would snack chocolate three times a day.
Two years later, I ate barely something in order to become a world top model and earn my first million.

Since I am 22, I feel free. I don't have to do anything I don't want to do. Sometimes I make mistakes. But even if I do something wrong, I feel satisfied that I tried it. It's adventurous. So let's see, if this age stays unordinary for me or if 23 is gonna be the very very best time of a my life.




úterý 6. ledna 2015

i can't change, even if i tried




džíny+tričko - Topshop, kabát - Mango

Dnes ráno jsem v tramvaji dostala pokutu. Byla to velká smůla. Hlavně proto, že jsem se zrovna náchazela cca 5 metrů od místa, kde bych si propadlý kupon do legitky koupila. Fakt mě to naštvalo.
Jak jsem se tak na všechny okolo hezky mračila, uvědomila jsem si, že se už nějakou dobu vznáším na obláčku pohody a že jsem z něj asi stejně jednou musela spadnout dolů. Je totiž otázkou, jak dlouho si můžete bezstarostně užívat, než vás někdo/něco trošku praští přes obličej. Asi ne napořád, to je pravda, aspoň teď zas budu na svět koukat trochu více realisticky.
Vzpomínám si, že loni zhruba touhle dobou jsem začínala plánovat svou cestu do USA. Vyplňování dokumentů sice nebyla žádná pohádka, ale na všechny problémy jsem si vždycky mohla říct: "To je jedno, stejně letím do Ameriky." Letos žádný podobný projekt zatím neplánuju, ale zdá se, že by to asi trochu nápadu chtělo. Abych totiž, až mě příště chytí revizor, nechtěla zas rozkopnout popelnici a netvářila se celý den jako kyselý citron, co se chce zavřít v pokoji a trucovat.
Nicméně jedna pokuta není vlastně konec světa. Prostě si teď měsíc nekoupím žádné nové oblečení (ach), ani na večeři už nedojde, budu hrát doma deskové hry. A všechno zase bude v pohodě.

Today in the morning, I got fined 800 crowns for not having a valid tram ticket. It was damn disappointing as I was just on the way to buy a new one for next 3 months... Then I realized my life has been perfect for a long time and maybe I couldn't have flied in the sky for ever. Or could I ?
Last year around this time, I was on the verge of preparing for my journey to US. For every pain, there was a simple answer. I used to say to myself: "Nothing matters, I am just leaving for my American dream." And it solved everything.
This year, I don't have any huge plan. But maybe, I should think about one. Because then I wouldn't have to sit sadly in my room, wanting to smash something against the wall.
However, it's not the end of the world. I will just have to forget my dinners outside for some time and instead of that play some games at home.


chvilka v přírodě - lék na všechny problémy







Autorka: Tereza Nyirendová
Foto: Daniela Tomanová